Představa babičky jako starší paní v důchodu, bydlící na vesnici, kde se stará o své drobné hospodářství a zahradu, je spíše úsměvná, než že by se blížila realitě. Tato představa je v dnešním světě sci-fi. Dokonale to popsala i naše čtenářka Jana, jejíž příspěvek jsme museli zveřejnit. Být dnes babičkou není nic jednoduchého.
Babička jsem jenom formálně
Když jsem se dozvěděla, že budu babičkou, jásala jsem. Tolik jsem se těšila na to, až moje dcera otěhotní a narodí se jí děťátko. Byla to dcerka a já se nemohla dočkat toho, až ji poprvé uvidím. V době těhotenství jsem si ale ještě nepřipouštěla nebo možná neuvědomovala, že babičkou budu jenom formálně. Sice se mi už tak může říkat, ale čas mít na své vnouče rozhodně nebudu. Ačkoliv bych chtěla.
Stále v práci…
Sice jsem se stala oficiálně babičkou, ale kým jsem se rozhodně nestala, to je důchodkyně. A do té mám ještě hodně daleko. Představa, že si budu brát vnučku třeba i na několik dní v týdnu k sobě, je hodně úsměvná. Stejně jako možný požadavek mé dcery na to, zda bych nemohla pohlídat. Podobná prosba už padla, ale já musela odpovídat stále stejně. „Ráda bych pohlídala vnučku, ale nejde to,“ bezradně jsem krčila rameny. Prostě musím stále chodit pravidelně do práce. Jediné řešení by byla dovolená, ale té také nemám neomezené množství. Nehledě na to, že ze dne na den si ji naplánovat nemohu.
Roky omezená zaměstnáním
Stačí pár jednoduchých počtů a vychází mi, že babičkou na plný úvazek nebudu. I kdybych chtěla. Jsem ročník narození 1965, můj důchodový věk je tedy skoro 65 let. Ještě několik let bude trvat, než budu moci své dceři konečně říct, že jí pohlídám, kdykoliv bude jen potřebovat. Do té doby to bude muset zvládat sama, popřípadě se přizpůsobit mým směnám. Je mi to líto, ráda bych vyhověla, ale jinak to nejde. Potřebuji z něčeho žít a dát výpověď v práci a být v domácnosti, to si rozhodně nemůžu finančně dovolit.
Zdroj: Autorský text, e-mailový příspěvek Jany S.
