Kolik vydělávám? Tolik, kolik si zasloužím. U nás v nejmenované firmě, v segmentu auto-moto, nejsou žádné platové tabulky ani pevné mzdy. Výše odměn se zpravidla posuzuje podle zkušeností, odvedené práce i celkové loajality. Vždy mě proto pobaví, když se mě na téma mezd někdo zeptá. Nejčastěji nová kolegyně, která našemu motoristickému segmentu od pohledu moc nerozumí. Přesto u nás pracuje.
Každý by měl brát tolik, kolik si dokáže vyhádat s ohledem na svou produktivitu. Nejsem zastánce rovných platů. Plat by měl vždy zohledňovat výsledky daného zaměstnance. A je z mého pohledu normální, že v jedné kanceláři dostávají lidé různé mzdy. A rozdíly mohou být i hodně výrazné.
To byla situace. Sedím v práci, jak to tak bývá, kolem mě nepořádek, telefon, dva monitory. Na jednom běží objednávkový systém, na druhém naskakují e-maily. V našem obchodním oddělení je pěkná směsice lidí, a jak už to bývá, hodně se toho díky open space kancelářím probere. Někdy je to sranda, jindy se mluví o vážnějším tématu – jako jsou peníze.
Jeden den kolegyně Iveta přišla s tím, že jak je to s platy. „Ty vyděláváš asi pěkně, co?“ ptá se tak nějak lehkovážně, ale přitom s tím pohledem, co nechává tušit, že jí to fakt leží v hlavě. No, já vím, že u nás ve firmě je každý plat individuální záležitost, a upřímně, mně to docela vyhovuje. Přece jen, práce není jenom o tom, co uděláte, ale i o tom, jak si umíte říct o svoje.
Jenže když se na to Iveta zeptala, co jsem měl dělat? Smál jsem se a řekl něco v tom smyslu, že si nemůžu stěžovat. Ale ona do toho hned vrazila s tím, že ona vydělává málo. A tak jsem se nechal unést a povídám jí: „No, vzhledem k tomu, že si toho moc nenaděláš, tak asi bereš tolik, kolik ti náleží, ne?“
V tu chvíli mi bylo jasný, že jsem to možná trochu přehnal. Viděl jsem, jak se jí změnil výraz ve tváři, nějak ztuhla a říká: „To máš teda pěkný názory.“ A šla pryč. Co jsem měl dělat, sám sebe jsem proklínal, že jsem to nepodchytil trochu víc taktem. Ono je to v práci s kolegy vždycky na tenkém ledě, hlavně když přijde řeč na peníze. Ale kdybych měl být úplně upřímný, tak Iveta rozhodně není „zaměstnanec měsíce“. Chodí pozdě, pauzy má dlouhé, a když je na řadě práce, tak se často vytratí nebo je to jaksi „mimo její oblast znalostí a zkušeností“. Takže ano, jestli mluvíme o tom, kdo kolik bere a proč, tak mi to přijde docela fér. Zvláště když jsme po ní už museli řešit mnoho objednávkových průšvihů, kdy zákazníkovi objednala díly na úplně jiné auto.
Ale samozřejmě tohle jsem si nechal pro sebe. Vždyť v práci chceme mít klid, ne zbytečné třenice. A tak jsem se snažil tu situaci nějak urovnat a nabídl jsem jí pomoc, kdyby chtěla vědět, jak na to, aby zvýšila svou produktivitu. Nějaké rady pro zlepšení, možná návod na lepší time management nebo jak si uspořádat práci, aby i vedení vidělo její progres.
Takže jo, od té doby jsem trochu opatrnější, když přijde řeč na platy. A Iveta? No, snad to brala jako wake-up call. Anebo aspoň jako připomínku, že v práci, stejně jako všude, dostanete tolik, kolik si zasloužíte – a kolik si umíte vyjednat. Mně by přišlo hodně nespravedlivé, kdybychom všichni dostávali stejně. Třeba kdyby Iveta dostávala stejně vysoký plat jako já, když si ho svými výkony prokazatelně nezaslouží.
Zdroj: Autorský text, e-mailový příspěvek
