Nemám nic proti galantním mužům, ale nic by se nemělo přehánět. Jsou situace, kdy mě potěší, že je muž gentleman. Ale někdy by se raději neměl o nic snažit, protože to může skončit zcela jinak, než on zamýšlel. Minimálně tím, že mě značně vyvede z míry. A ano, mluví ze mě vlastní zkušenost.
Tak jsem se jednoho dne vydala na úřad. Bylo to chvíli po otevření, tak jsem si myslela, že to bude celkem v pohodě. Ale jak se zdá, měla jsem stejný nápad jako spousta dalších lidí. Už z dálky bylo vidět, že ke dveřím směřuje docela dost lidí.
Když jsem byla už téměř u dveří, všimla jsem si muže, který šel těsně za mnou. Najednou udělal takový rychlý pohyb, až jsem málem dostala strach, že mě chce předběhnout. Ale ne, on měl úplně jiný úmysl. Rychle mě předstihl, aby mi podržel dveře.
Na jednu stranu to bylo milé. Galantnost se dneska už moc nevidí. Ale na tu druhou, málem mě ten jeho rychlý manévr srazil. Trochu jsem se lekla a nebylo mi to úplně příjemné.
Tak jsem mu u dveří řekla: „Nemusíte mi ty dveře držet, zvládnu to sama. Vždyť jste mě při té své galantnosti málem porazil.“ Chtěla jsem, aby pochopil, že jeho chování bylo trochu přes čáru. Ano, bylo to galantní, ale taky trochu nebezpečné.
Muž se na mě podíval trochu překvapeně. Nejspíš nečekal, že mu na jeho gesto odpovím tímto způsobem. Ale pak se jenom usmál a řekl: „Promiňte, nechtěl jsem vás vyděsit. Jen jsem chtěl být zdvořilý.“ Pak otevřel dveře a pustil mě před sebe.
Šla jsem dál a uvažovala o tom, co se právě stalo. Bylo to milé gesto, ale nějak mě to přimělo přemýšlet o tom, jak někdy dobré úmysly mohou být vnímány jinak, než jsou myšleny. A taky o tom, že galantnost je fajn, ale měla by být prováděna s trochou rozvahy.
Nakonec jsem si zařídila, co jsem potřebovala, a z úřadu odešla s trochou smíšených pocitů. Na jednu stranu jsem byla ráda, že jsou na světě ještě galantní muži. Ale na tu druhou, příště bych raději, aby mi dveře někdo držel trochu méně divoce.
Zdroj: Autorský text, e-mailový příspěvek
