Byl to krásný jarní den, kdy jsem se rozhodla navštívit svou dlouholetou kamarádku Lenku. Byly jsme blízké již od střední školy, ale v poslední době nám pracovní závazky a rodinný život nedovolovaly setkávat se tak často, jak bychom chtěly. Byla jsem plná očekávání, těšila jsem se na klidné odpoledne plné povídání a vzpomínek. Ale místo toho jsem byla svědkem něčeho, co změnilo můj pohled na Lenku navždy.
Když jsem dorazila, všechno bylo jako vždycky. Lenčin čtyřletý syn Kuba hrál v obývacím pokoji se svými hračkami a my jsme si udělaly kávu a sedly si do kuchyně. Povídaly jsme si o všem možném, smály se a užívaly si společnosti té druhé, ale po chvíli se atmosféra změnila. Kuba začal být neklidný a vzteklý, což samo o sobě nebylo neobvyklé pro dítě jeho věku. Ale když jeho vztek přerostl v hlasitý křik a pláč, Lenčina reakce mě naprosto šokovala.
Náhle se zvedla, chytila Kubu za ruku a s pevným, téměř rozzlobeným výrazem ve tváři se na mě otočila a řekla: „Zapni v koupelně ledovou vodu, osprchujeme Kubovi hlavu, aby se zklidnil.“
Stála jsem tam jako opařená, nevěřícně zírajíc na svou kamarádku, kterou jsem znala tolik let. Nikdy předtím jsem ji neviděla zacházet s Kubou takto a nechápala jsem, jak může považovat takovou metodu za přijatelnou formu disciplíny.
„Lenko, to nemyslíš vážně,“ vydechla jsem, stále doufajíc, že to byl jen špatný vtip.
Ale její upřený pohled a způsob, jakým držela Kubu, mi říkal, že je naprosto vážná. V tu chvíli jsem věděla, že nemohu a nebudu součástí něčeho, co považuji za tak kruté a nevhodné. Namísto odpovědi jsem se otočila, vzala svou kabelku a bez dalšího slova opustila její dům.
Cestou domů jsem byla plná emocí. Byla jsem zmatená, naštvaná a hlavně zklamaná. Jak mohla moje kamarádka, inteligentní a laskavá žena, kterou jsem znala, uvažovat o takové výchovné metodě? Uvědomila jsem si, že ačkoliv jsme spolu strávily mnoho let, možná jsem ji ve skutečnosti vůbec neznala.
Následující dny byly plné úvah a bolesti. Lenka se mi několikrát snažila zavolat a poslala mi několik zpráv, ve kterých se snažila vysvětlit své chování a omluvit se, ale já jsem jednoduše nemohla. To, co jsem viděla, bylo pro mě příliš a uvědomila jsem si, že se s ní už nikdy nebudu chtít vidět.
Tato zkušenost mi otevřela oči v mnoha ohledech. Pochopila jsem, že někdy opravdu neznáme lidi, se kterými se obklopujeme, a že naše hodnoty a přesvědčení mohou být radikálně odlišné. Učila jsem se žít s rozhodnutím, které jsem učinila, i když to nebylo snadné.
S časem jsem si našla nové přátele, lidi, kteří sdíleli mé názory na rodinu a výchovu, a i když jsem nikdy úplně nezapomněla na Lenku, naučila jsem se jít dál. Věřila jsem, že jsem udělala to, co bylo správné pro mě, a doufala jsem, že Kuba dostane lásku a porozumění, které si zaslouží, ať už od koho.
Zdroj: Autorský text, emailový příspěvek
