Někdo vesnický život miluje, jiný ho má za nic. Ale co když je to nový dům na venkově, který je jen kousek od města? To už zní jako lukrativní možnost. Přesto se najdou lidé, kteří volí život mimo civilizaci. Do nemovitosti, která více připomíná ruinu před spadnutím, než dokonalý domov.
Na víkend možná, ale na delší čas? To nikdy. Patrně nikdy nepochopím, co lidé mají na tom, žít na venkově. Kde jsou zcela odříznuti od civilizace, odkázání na své dopravní prostředky a neustálé plánování. A to nemluvím o tom, v čem nakonec mohou bydlet. Některým nemovitostem se ani nedá říkat dům.
Má kamarádka, kterou znám už od střední školy, se rozhodla, že se se svým partnerem odstěhuje na venkov. Když mi to poprvé řekla, myslela jsem, že si snad dělá legraci. Celý život bydlela ve městě, stejně jako já. Sice poslední roky stále více mluvila o venkovu, ale já si nemyslela, že tam opravdu půjde. Odstěhovat se z pohodlí krajského města do nějakého zapadákova? To mi přišlo naprosto nepochopitelné. A když už tedy, představovala jsem si, že si možná postaví nějaký pěkný moderní dům, jak to teď bývá v těch menších obcích, kde na okrajích vznikají moderní developerské projekty.
Ale opak byl pravdou. Když mi konečně ukázala fotky jejich nového domova, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Nebyla to žádná hezká novostavba, ale stará ruina, kterou se rozhodli předělávat svépomocí. Byla jsem šokovaná. Jak si mohla něco takového vybrat?
Řekla jsem jí to na rovinu: „Nedokázala bych žít ve starém domě.“ Myslela jsem si, že to bude pro ni obrovská chyba. Práce na rekonstrukci starého domu může být náročná, časově i finančně nákladná, a to ani nemluvím o všech těch nástrahách, které staré domy často skrývají. Tam se prostě bude dělat od rána do večera a nikdy to nebude mít hotové.
Kamarádka si ale byla svým rozhodnutím jistá. Mluvila o tom, jak si užívá plánování rekonstrukce, jakou má představu o rozložení místností, jak si zrekonstruují i půdu, jakou budou mít zahrádku… No, prosím, pokud si myslí, že to bude tak snadné, jak mají vysněno.
Já ještě dokážu pochopit, když někdo ve staré ruině žije celý život, má k tomu domu vztah a nechce ho opustit, nebo zbořit. Ale že by si někdo něco podobného dobrovolně koupil? Vždyť to absolutně nedává logiku. No, jsem na ní zvědavá, jestli mi za pár let (nebo už za pár měsíců) dá za pravdu. A kdy poprvé budu pozvané na kávu „do nového“. Já myslím, že nikdy, protože tam to nové a hezké nikdy nebude.
Zdroj: Autorský text, emailový příspěvek
