Bylo to jedno obyčejné dopoledne, když jsme se s manželem a naším malým synem rozhodli zajít do restaurace na oběd. Byl to náš oblíbený podnik, kam jsme chodili často. Věděli jsme, že tam měli dětský koutek a že se nám tam bude líbit. Jídlo bylo vždy výborné a obsluha přátelská. Takže to byla i teď zcela jasná, samozřejmá volba.
Objednali jsme si, a když jídlo dorazilo, náš syn začal brečet. Samozřejmě z důvodu, že měl hlad. Protože je ještě malý a já stále kojím, měla jsem na výběr. Buď ho nechat brečet, rychle se najíst a jít s ním domů, nebo ho nakojit přímo v restauraci. Rozhodla jsem se situaci vyřešit tak, jak to dělám vždy – vzala jsem si ho na klín, vytáhla jsem prso, trošku se zahalila a odklonila a začala ho kojit. Bylo to pro mě přirozené a neviděla jsem na tom nic špatného.
Ale vedle nás seděla paní, které se to nelíbilo. Začala na mě kriticky pohlížet a dokonce mi dala najevo, že se jí to nelíbí. Byla jsem překvapená, ale snažila jsem se zůstat klidná. Odpověděla jsem jí, že je lepší na pár minut vytažené prso, než aby tu náš syn křičel několik desítek minut. Bylo to prosté a pravdivé. Myslela jsem si, že nikdo by nechtěl jíst, kdyby mu u toho křičelo dítě. Nikdo jí nenutí se na mě dívat, může se věnovat svému jídlu a své společnosti. Těch pár minut co kojím, jistě nikomu nijak neublíží. A je to lepší, než kdyby musel poslouchat křik hladového a unaveného dítěte.
Nakonec se situace uklidnila. Můj syn se najedl, byl zase hodný a tichý, a my jsme se mohli v klidu naobědvat. Při odchodu mi to nedalo a arogantně jsem se paní „omluvila“, že příště až ke stejné situaci dojde, nechám syna nahlas brečet, než sama dojím a poté ho odejdu nakojit k nám domů. Že jistě jí to bude víc vyhovovat. Na odpověď jsem nečekala, hned jak jsem to dořekla jsem se otočila a s partnerem jsme odcházeli.
Zdroj: Autorský text, emailový příspěvek
