V práci máme jednu kolegyni, Lucii. Je to hodná žena, ale má jednu vlastnost, která mě neskutečně štve. Pořád si stěžuje, hlavně na peníze. Až to působí tak, že chce, abychom ji neustále litovali. Skoro každý den slyším, jak říká, na co všechno nemá, jak musí dětem kupovat levné věci a že nejezdí na dovolené, protože na to nemá. Nebo jak by potřebovala nové auto, ale nemá peníze.
Jednou mi řekla, jak její děti nikdy neměly značkové cereálie, jen ty levné s logem řetězce, kde je koupila. Ne že bych si myslela, že značkové cereálie jsou nějaký ukazatel bohatství, ale přišlo mi to přehnané. Věděla jsem, že dostává stejný plat jako já. A my doma žádné problémy nemáme. Samozřejmě, musíme hlídat výdaje, ale žijeme normálně.
Co mě na Lucii ale vždycky zarazilo, byl její vzhled. Vždycky upravená. Krásné vlasy, nádherný make-up, obočí, nehty. V létě pak měla také dokonale upravené nohy. Věděla jsem, že chodí ke kadeřníkovi, kosmetičce, na manikúru a všude možně. A to vůbec není levné.
Jednoho dne jsem to prostě nevydržela. Když si zase začala stěžovat, jak nemá peníze, řekla jsem jí: „Lucie, promiň, ale musím ti to říct. Bereš stejné peníze jako já. A když vidím, jak chodíš upravená, nemohu si pomoct a ptám se sama sebe, kde je problém. Pokud nemáš peníze na základní věci, možná bys mohla začít šetřit třeba na kadeřníkovi nebo manikúře. Je to tvá volba, ale pak si nestěžuj, že nemáš na to, co je potřeba.“
Lucie na mě jen nechápavě koukala. Myslím, že ji to trochu zaskočilo, ale v tu chvíli mi bylo všechno jedno. Bylo mi jasné, že každý má své priority, ale když si vybereš takové věci a pak si stěžuješ, že nemáš na základní potřeby, je to trochu divné. Od toho dne si Lucie stěžovala méně. Možná si uvědomila, jak to vypadá zvenčí, nebo se jen snažila vyvarovat mého dalšího komentáře. Každopádně jsem byla ráda, že se atmosféra v práci trochu zlepšila. Tedy v tom smyslu, že Lucie už je ticho, neskutečně mě svými výlevy štvala.
Zdroj: Autorský text, emailový příspěvek
